Poušť (3.číslo)
4. 5. 2009
Poušť
Slepý a hluchý šel jsem světem.
Všechny radosti přešel jsem.
Radost či lásku nepoznal jsem.
Jen ta samota byla mým průvodcem.
Ve světě smrti a šílenství zrodil jsem se.
Proč jen ho máme tak rádi?
Všichni jsme totiž blázni.
****
Pach spáleného a hnijícího masa se zažíral do všeho, odporný nasládlý pach lidské smrti. Nováčkům, kteří dorazili na frontu, z něj bylo špatně, ale během pár hodin to člověk přestal cítit. Poslední várka posil stála nastoupena uprostřed vojenského tábora, který se nacházel asi jeden kilometr od bojové zóny.
Přesto zde bylo možné vidět známky urputného boje. Některá obranná stanoviště byla ještě pořád zničena, ale bylo vidět, že se na nich urputně pracuje. Bylo zřejmé, že poslední nepřátelský útok nebyl první ani poslední. Okolo těchto valů se válely desítky nábojnic a kaluže krve, která lákaly houfy much.
To bohužel nebylo nic oproti tomu, co se nacházelo na opačné straně tábora. Vidělo tam jen pár mužů, ale ti, kteří se tam opovážili podívat, hned zabodávali pohled do země.
Jemný popílek, který se snášel z nebe jako příšerná variace na sníh, byl dostatečně výmluvný. Stála tam obrovská hořící hranice, na kterou se házeli mrtví protivníci. Byli mezi nimi muži, ženy i děti. Bez rozdílu je házeli do ohně, než aby jim hnili za táborem.
Tady se všechna lidskost vytrácela. Jim šlo o přežití, ale o co šlo nám? Tahle válka, tenhle masakr se nazývá "Preventivní úder proti nepříteli." Chráníme vlastní zemi, ale je to dostatečné ospravedlnění toho, co tady děláme? Podobné myšlenky napadly každého vojáka a civila, který dorazil do Al-Akbaru, ale brzo je museli nechat za sebou.
Každé zaváhání může stát mnoho lidských životů.
Uvítání bylo krátké a stručné. Vítejte v pekle, nečekejte žádné slitování a zastřelte všechny nepřátele. Bez rozdílu, protože oni můžou a chtějí zastřelit vás. Dobrou mušku a hned nechcípněte. Řekl jim velitel, který se krčil za mikrofonem.
Vše bylo řečeno a muži byli okamžitě posláni na frontu, aby doplnili stavy přeživších vojáků v bojové zóně. Dobře mohli vidět, že ofenzíva se nedaří tak dobře, jak se ozývá z oficiálních míst.
Lékařský stan byl plný lidí a bylo vidět, že se musí otáčet. Ranění leželi i na zemi před stanem a vypadalo to, že někteří už lékaře potřebovat nebudou. Maximálně tak kněze. U některých nešlo ani poznat, jestli jsou ještě živí, tak byli někteří vojáci znetvoření.
Pochopili jsme, proč se to tu nazývá peklo. Přesto jsme cítili, že nemůžeme být poraženi. Naše armáda nemůže prohrát proti sokalské domobraně a těm pár vojákům, co se tu nacházeli. Přesto naše ztráty rostly každý den.
Vojáci byli rychle nahnáni do nákladních aut. Cesta do města probíhala v klidu, ale bylo možné vidět, že ne vždy je transport poklidný. Jejich oprýskaný vzhled vypovídal o tom, čím vším možným musela projít. Lak z nich už dávno opadal pod náporem slunce, pouštních bouří a zásahů od střel. Z některých čpěl kovový pach krve, který nedokázala odstranit už ani voda a mýdlo. Tak se zažral do plachet a dřevěných postranic uvnitř náklaďáků.
Okolo cesty postávaly zaváté vraky aut a náklaďáků, ve kterých nalezli svoji smrt mnozí vojáci, směřující do města.
****
Přivítání ve městě nebylo takové, jaké jsme představovali. Naše první kroky v Al-Akbaru byly poznamenané krví a smrtí. Ze sedmdesáti mužů jich dvanáct ani nestačilo vystřelit.
Nikdo asi nečekal, že v krytých zákopech deset metrů před hranicí města můžeme umírat.
Jejich těla byla okamžitě poslána do základního tábora ke kremaci. Spojenec či nepřítel, všichni padlí mají stejnou cenu. Ne o mnoho menší než živí.
****
Allen Walker se kryl za menší kamennou zídkou a přepadaly ho myšlenky, jak se sem mohl pro všechny svaté dostat. Bohužel, nebo snad naštěstí, byly všechny jeho myšlenky přerušeny odraženou kulkou.
Ani ne pět centimetrů blízko od jeho hlavy křísla do zdi a pokračovala na své cestě do neznáma.
Rozhlédnout se ho ani nenapadlo, protože dobře viděl, co se stalo s jedním jeho spolubojovníkem, který neopatrně vykoukl ze svého úkrytu.
Jeho mrtvé tělo chladlo o pár metrů vedle. Ještě pořád slyšel ozvěnu výstřelu, která mu utrhla zadní část lebky a pokropila zem za ním mozkem.
Trvalo asi půl minuty, než mohl odtrhnout oči. Snažil se potlačit nával nevolnosti, což se mu s vypětím všech sil podařilo. Zhluboka dýchal, aby uklidnil svůj rozbouřený žaludek, který chtěl všechno vyvrhnout.
V dálce se rozezněl pískot, který nevěstil nic dobrého. Třesoucíma se rukama zkontroloval zbraň, a i když byl nervózní, všechny jeho tvrdě nacvičené pohyby byly jisté a rychlé. Vzpomínal si, jak je instruktoři nutili rozebírat zbraně tak dlouho, až měli úplně zakrvavené prsty.
Vše se zdálo teď úplně jasné. Krev mu vzkypěla v žilách a adrenalin se mu rozléval po celém těle, připravujíc ho k tomu, co ho mohlo potkat. Srdce mu rychle a tvrdě naráželo do žeber při pokusu vyskočit mu z hrudi.
Ani ne za půl minuty se ozval znovu pískot ohlašující jatka. Z úkrytu vyběhlo na padesát vojáků rozptýlených po náměstí, aby nebyli tak snadnými terči pro nepřátelské vojáky.
Za jejich zády se rozštěkaly zbraně, aby jim poskytly krytí. Jejich zběsilý běh byl odměněn nepřátelskou střelbou, která si začala vybírat krutou daň v jejich řadách.
****
Někteří vojáci si pomáhali křikem, aby si dodali odvahy a vybičovali se k větším výkonům. Většina jich ale běžela tiše. Nechtěli na sebe zbytečně upozorňovat, ale hlavně šetřili dech na běh.
Walker běžel svůj závod se smrtí, což bylo až tragicky pravdivé. Vynořil se z úkrytu a rozhodně běžel k nejbližšímu úkrytu na druhé straně náměstí. Cestou se nedalo nikde krýt, tak se alespoň snažil trochu měnit směr svého běhu, aby ho lehce nezasáhli. Zatím měl štěstí, na rozdíl od některých jeho spolubojovníků, kteří padali k zemi. Část jich bez hlesu padla, jak okamžitě umírali, ale někteří pořád žili a řvali bolestí.
Lehce zaškobrtl a skoro upadl, když mu jedna nepřátelská kulka třískla o helmu. Nebyla to ani tak tvrdá rána, ale stačila, aby ho dostala z rytmu. Nohy se mu zapletly do sebe a jeho počínání bylo odměněno pádem do písku. Ani nestačil zvednout ruce, aby svůj pád zmírnil, a už ležel obličejem zabořeným v písku. Okamžitě se začal plazit po čtyřech pryč, protože dobře věděl, že nejbližší kryt se nachází necelé tři metry daleko.
Nepřátelské střely bušily do země všude okolo něj a vyhazovaly do vzduchu obláčky písku a štěrku, které mu už tak ztěžovaly jeho zběsilé plazení pryč.
Ucítil škubnutí, ale to bylo vše. Byl tak vystrašený, že ani necítil bolest. Vše k čemu se upínal celou svojí myslí, bylo dostat se pryč.
Zahlédl stín, ale v tu chvíli mu nevěnoval pozornost. Najednou ho popadly něčí ruce a vtáhly ho do krytu. Někdo na něj křičel, ale jediné, co dokázal udělat, bylo zvracet. Klečel na všech čtyřech a zvracel ze stresu a strachu, které ho minulé minuty úplně pohltily.
Nebylo ani co zvracet, protože mu někteří vojáci poradili, ať radši moc před bojem nejí. Kdyby ho zasáhli do žaludku nebo střev, mohl by zemřít mnohem rychleji a bolestivěji, než si dokázal představit.
Bohužel jeho představivost byla dost bujná, proto ani nedokázal před bojem skoro jíst a jen pod nátlakem do sebe dostal trochu jídla. Jakmile přešel nával nevolnosti, ihned se napil, aby zahnal tu odpornou chuť. Až po několika vteřinách si uvědomil, že na něj někdo mluví.
****
Konečně zvedl hlavu a podíval se na vojáka, který mu asi zachránil život. Jeho snaha byla odměněna pěstí, která ho zasáhla tvrdě do čelisti a odhodila ho tak, že křísl o zeď.
Nechápavě se na něj podíval, aby zjistil, co se sakra děje.
"Tak konečně jsi při smyslech." ušklíbl se voják a podal mu ruku, aby Walker neležel ve svých zvratcích.
"Co se stalo? Proč jsi mě praštil!?" Dožadoval se odpovědi. Rána na čelist ani nebyla tak silná, jak ho mohl praštit, ale přesto ho čelist bolela.
"Byl jsi totálně mimo a já teď potřebuji bojeschopné vojáky."
Walkerovi trvalo pár vteřin, než si uvědomil, že mluví s plukovníkem.
Dril měl tak zažraný pod kůži, že skoro vyskočil a začal salutovat. Teprve za chvíli si uvědomil absurditu toho, co chtěl udělat, a neubránil se úsměvu. Plukovník se na něj jen podíval, usmál se a znovu ho praštil.
"Jak se jmenuješ?" Zeptal se a podal mu ruku.
"Walker." Odpověděl mu a prostě a jednoduše poslal plukovníka k zemi. Z místa jeho pádu se ozval smích. Vůbec nechápal, proč ho praštil, ale bylo mu líp. Věděl, že žije, i když asi ne na moc dlouho, pomyslel si, protože jsou pořád pod palbou a nikdo jim asi v brzké době nepomůže.
****
"Jsem plukovník Ferretti a velím tomuhle masakru." Odpověděl mu plukovník s úsměvem na tváři.
Oba se krčili za zídkou a poslouchali srdcervoucí řev umírajících mužů.
"Ukaž mi tu nohu." Navrhl Ferretti a začal vyndávat obvazy ze svých skromných zásob, které mu zbyly od minulých bojů.
"Neni to tak vážné, jak to vypadá, ale moc to nenamáhej."
Ferretti a Walker si podívali z očí do očí a oba se rozesmáli, nad něčím tak nesplnitelným. Allen si tu nohu prohlédl a musel uznat, že to vůbec není vážné zranění. Byla to asi odražená kulka, jinak by zranění bylo mnohem horší.
Ferretti si začal připravovat zbraň, což bylo znamení i pro Walkera, který si ji začal čistit od písku.
"Jdeme zabíjet, tak nesmíš zaváhat. Nasaď si bajonet, vojíne." Zavelel. Počkal, až Allen nasadí bajonet na svoji zbraň. Podíval se na něj a povzbudivě se na něj usmál.
"Slyšel jsi o tom, že peklo má několik kruhů?" Ani nečekal na odpověď a pokračoval.
"V každém z nich člověk zažívá různé hrůzy zatracení. Tady to člověk zažije ještě před smrtí."
Walkera napadlo, že jestli tohle měla být povzbuzující řeč, tak se minula účinkem.
Plukovník sáhl do záhybů své košile a vytáhl obyčejnou píšťalku. Trochu s ní zatřepal, aby z ní dostal písek a nasadil si ji do pusy. Vstal a připravil se na další pokračování útoku. Walker se připravil na druhé straně zídky, skrčený, s připravenou zbraní v ruce. Ještě si nebyl jistý, jestli by dokázal zabít nepřítele tak lehce, jak je učili, ale byl ochoten to zjistit. Možná.
Přeživší vojáci, kteří se krčili u jiných krytů ,se také začali připravovat na útok. Plukovník se ještě jednou ohlédl na Allena a pak začal pískat na píšťalku.
Zvláštní, dětská hračka a používá se na něco tak odporného, jako je svolávání lidí k zabíjení.
****
Na posledních deseti metrech se nepřátelská střelba stala velice intenzivní, ale naštěstí byla velice nepřesná, takže si vyžádala pouze dva životy. Walkera až napadlo, jak můžou dokončit útok, když jich zbývá tak málo.
Plukovníka ale takové myšlenky vůbec netrápily. Jemu šlo pouze o splnění úkolu, který mu byl zadán, a proto chtěl udělat vše, aby ho splnil.
Před jejich skromnou jednotkou, které se podařilo dostat na druhou stranu náměstí, se nacházelo několik polorozbořených domů ze začátku války. Okamžitě se začali probíjet přes těch pár sokalských vojáků, kteří se zabarikádovali v domech.
Walker se dostal tak blízko nepříteli, až z toho byl boj muže proti muži. Sokalský voják uskočil za stůl, aby uvolnil výhled svému kamarádovi. Ten byl připraven střílet a také toho hned využil a vystřelil na Allena. První rána šla asi o dvacet centimetrů vedle. Walker okamžitě využil jeho chyby a vystřelil. Jeho rána byla přesnější a zasáhla vojáka do krku. Začal chroptět krev a padl na kolena. Upustil zbraň a snažil se zastavit krvácení rukama, ale krev mu pořád protékala skrz prsty a kapala mu na košili. Jeho oči se upíraly na Allena, výčitka v nich byla dostatečně jasná a ještě po mnoho dalších bezesných nocí ho pronásledoval jeho pohled, který se mu zažral do podvědomí.
Walker ani neměl dostatek času, aby si uvědomil, co udělal, když se na něj vrhl první z nepřátel, které měl tu čest poznat v Al-Akbaru. S nožem v ruce se mu ohnal po krku, možná proto, aby mu oplatil to, co udělal jeho kamarádovi. Allen jeho ránu vykryl svojí zbraní, a i když byl příliš blízko, ohnal se po něm bajonetem. Bajonet ho zasáhl do nohy a zařízl se mu do svalu.
Kroužili okolo sebe, ale vůbec se nepouštěli do křížku. Allen měl výhodu delšího dosahu zbraně, ale jeho nepřítel byl v boji muže proti muži mnohem lepší. Walkerovi zachránil život asi výkřik, protože se jeho nepřítel otočil za zvukem. Okamžitě využil téhle nepatrné šance a vrhl se vpřed, jako rozzuřené zvíře. Jeho protivník se stačil jen otočit, když mu bajonet prosekl břicho a jeho střeva mu vyhřezla na nohy.
(Allen Walker)
- Tato povídka je rovněž uveřejněna na webovém portálu www.gamepark.cz 703713
LeobenConoy
(Jakub, 1. 6. 2009 22:24)