Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poezie - Patová (4.A)

9. 2. 2009

 

Básnická tvorba studentky Patové ze 4.A

Studentka Marie Pátová je úřadující vítězkou školní literární soutěže Svět kolem nás...

1.ukázka:

/Opakuji Stopy Zpět/

autostopem rozmalujem stvoly zahraničních květů
babička píše na schody vzkazy které přešlapujem
protože nečtem
pod chodidly
a i bez schodů
všichni občas zahřmí jako dutá rána
 
z obavy rozsvěcet
vyplyne
celá noc s vědomím vlasů
pobytkem hlasů
láskajících tmu a okna v dejchání a naboso na střeše
utonem nakonec pod ní
v zamykání ostatních lidí
je to klec klec klec klecíč klíčem není poznání východu
pusťte me proto ven
Zapomněla Jsem Klíč Anebo Mi Ho Nikdo Nedal
Zapomněla Jsem Kde Je Ven a Kde je Kudy a
 
dá se zemřít
na samotu
na opuštění
na představy propsané k ránu
život jak palimpsesty
od dna odrazy odvracet a pokládat na původní místa osoby
potkané v půlnočních procházkách městem
ulice
potkané
všech osob
neprotkané
kontakty
pamatovat si první dojmy a
 
dá se zemřít
na ticho
na vynucenou důvěru že ho tak vyhovuje
víra víra víra víra
molekulou vůle
víno Ne Děkuji Už Nechci Já
Už Si Nedám
 
bude to jednou v pondělí
a nepojedou žádné tramvaje
kam jsme se poděli
kam jen se mohly podít bezpohlavní nápady
bez pohlaví nápady
retušovaná zápěstí
 
a nedostatek odvahy překračovat boje
po kterých dojde se
zas jenom k nádraží
/Opakuji Stopy Zpět/
stačí jen trocha vždyť jen trocha nádechu už budeme dojatí
včas
pak zbudou
tři Ocelové knihy zápraží a okno
 
protože raději
zmizet
než rozpadat se vnitř
povalení údolím nezbylo v zahradě už docela nic
nezbylo už
docela
ničím opěvováno jisté hrdlo a s lhářem setká-li se lhář
nelže se
propletení
už kolik let vymlouváme se koncem a konec sám
oddalujem
pitomě bolí oči když do nich vydechneš kouř
a smutně přísahám na Nelibozvučnou Diagonální Kompozici
že se jednou na mne usmál člověk dočista bez důvodu
 
 
 
Marie A Podívej Se Kolik Věcí Je Na Nebi Ptáci A Těch Mraků A Letadla A Jak Je Tam Vlastně Hrozně Přeplněno
 
 
přeplněno stavem mysli která je snad trochu šílená
protože jsou věty které se dají ukončit jenom náhlým zmlknutím protože jsou básně
které se musí utnout a jít dělat něco jinak
neokecá
není mi lhostejné ani jedno poplivané omítnutí a každé šlápnutí vedle a každé pokusy dojít k jakémusi závěru
kdy se to ztočí
kdy dojde ke spojení černé žluté a důvěřivé
teď
 
havraní ústa odrazem ve vlčích očích

 

 

2.ukázka:
nedovřu-li okno
 
I.
nevím jak ke zlosti dojít s vlastním čelem
prozatím nepoznávám ta místa
a svoje ruce
ale podoba
jistě Někde tiše tluče
 
někdo se mě zeptal
zda nepodobají se ty tance nakonec jen samy o sobě
a že si troufá, povídám
asi jako každá myšlenka měla by být jen popud z vína či tónu či dláždění
 
ale chtělo se určitě jít dál
zaslechly cesty
a spletly se v světy
na protest
že jsem kašlali na ptáky
a stíny ignorovali
a ze všech těch měst
zůstali nakonec ve stejném pokoji
 
II.
stavuje se u mne neštěstí
na snídani
a potom si natahuje nohy
děsivě uchozený
a děsivě zvoní
kolem mýho světa
kde zahynul skromnej ráj
a stromy na okraj
kde zarostlo šedivo
v jehličí
 
nekřičím
když kletba láme prokletí
a pak ještě zvaž
do kolika čas
 ti zbývá
podoben
ve světě kde cesty hledání domova
nakonec stanou se samy
domovem
 
 
III.
pak přišly představy odchodů a
zpozorovala jsem že zahrady
více rozkvetly
víc než kdy protklo trám a
ony že smály se otcům do vlasů
když odešly
dcery
v směry bůhvíkam
 
za parafrází schází se snadně
těžší je snad nepřipustit si ten příklon k sobě
jen jako k cizinci
 
objímám cosi jako stěny
ale necítím dotek zdiva
a tak to prý bývá
je-li člověk odstaven a
pro to co z něj zbývá
se dál už nic nestane
 
ani v tichu lítost nezná čin
když
místo klepání smutek píská mi
že
nedovřu-li okno

 vyskočím

 

 

3.ukázka:

propadají /moudra/ v tváře
 
 
inovace letních ptáků
zahynuly cestou z klasu do hnízda
časem že dozraje hlasu
nové peří
aby v Praze začal podzim
od počátků
 
od páteří
 
pak od nedělního rána
nečekaně obehnána
tichem z večeří
Podzim sama
rozčmárána na
Nevěřím
Že Rodím Se Znova!
vzlykne a
mne zatím pohled na věčnost jen rozvázal jazyk
ale nejsou to řeči impozantní
ani nedobytné
 
/prý
 
dokud se propadají tváře
měří se čas nadvakrát
třeba babička a její stařecké ruce
nosí dvoje hodinky
jedny které ji patří a druhé od strýce
co odešel do koncentráku a neozval se už
a to ani s promlkami
ona je tedy střeží
hlídá
když devatero řemesel
tak desáté je bída
 
a divně odtikává
napůl s námi
plná mouder s rostlinami
a opakuje Čas Odlétává Do Nikam Ty Hodinky Se Nenatahovaly Od Doby Co Odešel Ten Muž/
 
a na víno se chytá už jenom hmyz
tolik druhů chůze přece už zmátne člověka
ale dokud se propadají tváře
prý cesta
ještě
daleká
 
prý
cesta
 
ještě

daleká


 

4.ukázka: 

ve vodě měsíc
zhoupnul se z mostu
když zbyla ho jen půlka
do umlčení ptačích tlam
a tak visí a počítá
kolik je kroků
už chodilo tímhle městem
vždycky
když nebylo kam jít
 
pak prokouřit si hlavu
do nespánku
a dál zoufat
v promrznutí páteře
že změní tvar a nedohle se
ohne
do kolen snad
 
v polštáři úsměv
strhnutý z tvých zad
 
- vpleteně ústy jsou nejdražší slova –
 
některé náhody
v sobě skrývají tušení
určitých schválností
i
tvoje vlasy
roztřepené konce
smířlivých předpokladů
když oči skelné
a nemoc v hrdle         utišený křik
prasklým oknem proudí strach
a žluto
              odřená barva kleci
 
 - v kotnících zlomit v běhu krok –
 
a kdybych ti v dlaždicích
měla zvířit prach
roztahovat písek po nábřeží
Z Ladaku
aby mniši
nehledali vodu
jako ve městech
            tak stejně zapřeš andaluského psa
udušeně
jako včera v těch prosbách
jako ve vodě měsíc
 
nespočítáš
kolik jen smutných kroků
prošlo dnes naposled
městem

 protože už není kam jít


5.ukázka:
tisem/ v klaviatuře/den
 
možné se vrátit
 
možná
se roztáhne nebe a kroky vrátí po klaviatuře města
den
kdy je letmo ohneš v chůzi ret
v kroužení
kolem dětí co obkreslují mraky
na zemi
něco si šeptají
jenže od kolen jsou prosby poněkud neslyšitelné
 
prosby
v lidech co mísí s tisem v tísni den
napovrch přesladko
až uvnitř nápad
snad
že tisem tiší se břicho
 
prej
 
pak pokládat záda na podlaží a
v sobě nosit
že srdce mělo přestat
arytmicky vydechovat
jenže
na pohřbech se mluví více o bohu
než o lidech
 
- tiše rozbít dlaní přes sklo pěst –
 
a my
zůstali jsme nějak rámem
zvěčnění
čtverec k rozletu
pár vlasů na cizí hlavě
zůstali jsme
zvěčnění
přes nekončící navlékání jehly
 
je možné vrátit

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

tak různě porůznu

(marije, 20. 4. 2009 14:19)

teda to koukám, že to tu fakt je. aj aj a koukám na chyby v přepisu, které matou doslova text a dělají z něj téměř surrealismus

hele kocicaku, měj aspoň tolik té serióznosti a podepiš se ne, to by měl umět každý člověk, který si stojí za tím, co říká

a jsi-li tak ohromný literární kritik, že dokážeš z pár slok rozeznat podstatu člověka, tím spíš se podepiš a můžeme si vesele potlachat o literatuře, ve které jsi jistě přeborník

a autorka se zviditelnit rozhodně nepotřebovala a už nedejbože vůbec svoji uměleckou tvář, autorka to totiž fakticky nemá zapotřebí

třikrát hej /hej hej/
Marie Patová

re:kocicak111

(Filip Teigiser, 18. 4. 2009 16:40)

Zkus sám složit neco podobnýho, vsadim se, žes to ani nepřečet dokonce a hodně slovům ani nerozumíš...
Asi ani osobně neznáš Mariji, protože jinak bys věděl, že to, co se tu píše, je kus Marije, není to žádná póza....

Marie!

(Marie, 27. 3. 2009 10:23)

Marie! Jsem ráda, že mi školní časopis umožnil setkat se s Tvými verši. Mile mě překvapily. Ještě se k nim vrátím...Líbí!A prosím - nekonči náhlým zmlknutím. Těším se na další tvorbu. Díky! Marie

Třikrát hanba!

(kocicak111, 6. 3. 2009 14:42)

Tak teda já nevim, ale přijde mi to suchý.
Tento pokus se zviditelnit- nevyšel....
Chápeme že autorka CHTĚLA ukázat svou uměleckou tvář, ale všichni musíme uznat, že každá tvář hezká není. Tohle je ošklivá tvář. Tohle je hodně hnusnej ksicht.