La Fontaine (1621-1695) Bajky

Inspiroval  se od Ezopa(antická doba)

Vydal za 30 let své tvorby několik různých souborů bajek

Žil na dvoře Ludvíka XIV. , inspiroval se právě lidmi z dvora.

Zvířata mají charakteristické vlastnosti

Liška- vychytralá

Lev - má moc

Měl přezdívku Francouzský Homér

Jean de La Fontaine (8. června 1621, Château-Thierry - 13. dubna 1695, Paříž) byl francouzský bajkař a básník.

Studoval na koleji v Château-Thierry, kde se skvěle naučil latinu, ale, ať už tomu bylo z nedbalosti nebo z lenivosti, poněkud opomínal řečtinu. Později litoval, protože veškeré staré texty musel číst pouze v latinském překladu.

V roce 1641 se přemístil do pařížského kláštera v ulici St Honoré, kde se věnoval modlitbám a Bohu. Mnišský život jej ale neuspokojoval o nic víc než předchozí studia. Oceňoval zde pouze posvátné ticho, které mu umožňovalo naplno se věnovat četbě, svému nejoblíbenějšímu koníčku. Bohužel Jeanova četba neimponovala jeho představeným, neboť nevychvalovala Boha. V klášteře proto strávil pouhých osmnáct měsíců a pak jej opoustil.

Znova se vrátil ke studiím práv a v roce 1649 získal v Paříži titul.

V průběhu studií se musel podrobit vůli svého otce a v roce 1647 si vzal za ženu Marie Héricartovou, tehdy pouze čtrnáctiletou. Vzhledem k okolnostem toto manželství nikdy nebylo šťastné. Nic na tom nezměnil ani fakt, že se jim narodil syn Charles (1653). La Fontaine nikdy nebyl ani dobrý manžel, ani dobrý otec.

V roce 1652 převzal práci svého otce a stal se správcem vod a lesů v Château-Thierry. Úsilí a snaha mu vydržely až do roku 1672, kdy se vzdal tohoto úkolu.

Práce mu ale poskytovala dostatek volného času, aby se mohl věnovat setkání v Paříži s přáteli. Volno trávil ve společnosti Maucroixe, přítele z dětství, Furetièra, bratrů Tallemantových a Antoina de la Sablièra.

Zde se projevila jeho náklonnost k poezii a začal se věnovat četbě Malherba. Obdivoval také Rabelaise a Boccacia.

V tomto období vstupuje do služeb Fouqueta, generálního prokurátora francouzského parlamentu. Věnoval mu asi třicet básní svého díla a zůstal jeho věrným stoupencem i po jeho politickém pádu. To rychle vyvolalo nenávist jak u Colberta, tak u samotného Ludvíka XIV.

V roce 1684 by zvolen do Francouzské akademie (Académie française) a nahradil zde Colberta v jeho křesle. Své nové práci se věnoval excelentně a nevynechal ani jedno setkání akademiků. Ve svém díle Querelle des Anciens et des Modernes se jednoznačně staví na stranu konzervativních akademiků, kteří vášnivě chrání rigidní pravidla francouzského pravopisu.

Vlk, koza a kůzlátko...

Koza,jdouc s prázdným vemenem napást se dosyta la luhu zeleném, zavřela dveře na závoru a přitom kůzleti : ,, Měj se na pozoru a otevři jen zvířeti, jež toto heslo řekne ti : Smrt vlkovi a jeho rase! V té chvíli dílem náhody vlk zrovna kolem potlouká se. Zaslechne vše z té dohody, i heslo není přece hluchý. Žel, koza o tom nemá tuchy, neviděn zůstal randabas. Sotvaže odešla, vlk pozmění svůj hlas a přesladce a věrolomně se vstupu domáhá,mumlá : ,,Smrt vlkovi! doufaje vejít dál, jen co to vysloví. Leč malá kozička vyhlédla škvírou v domě. ,,Má zlatá matinko," za stěnou vykřikla. ,, dřív než vám otevřu, ukažte bílou nožku!" Ta barva u vlků je krajně nezvyklá. Náš , lotr věřte mi, byl z toho zmaten trošku a záhy sbalil fidlátka. Co zůstalo by z kůzlátka, kdyby se rozhodlo znamení slepě věřit ? Vlk sžral by je zaživa.

Je dobře jednou řezat, dvakrát měřit. Opatrnosti nikdy nezbývá.